Hledači ztracených chyb

Kdysi dávno, když internet tekl rychlostí kolem 1 kbps a vytáčené připojení se platilo po minutě, jsem poznal Nix Gerit. A protože tehdy ještě na internetu nebyl jen tak někdo (nebo byl, ale rodiče o tom nevěděli), měli jsme párkrát možnost se setkat i osobně. Před pár dny jsme si opět povídali - už moderně, přes Facebook - a protože Nix teď pracuje jako testerka software, poprosil jsem ji o rozhovor o této profesi, která by mohla zaujmout naše ajťáky.

Velká část otázek byla poskytnuta studenty 4. ročníku SOŠ IT. Díky!

Jak se člověk stane sw testerem?

Testeřina je docela dobrá vstupní pozice do IT světa, pokud máte ty správné povahové vlastnosti, protože nejsou potřeba tak obrovské technické znalosti hned od začátku. Programovat bez znalosti principů, velké praxe a logických vloh nejde - hned v prvním úkolu se po vás chce využít všechno, co umíte a prostě to napsat v rozumném čase musíte. Nejběžnější a nejjednodušší způsob, jak se člověk stane testerem, je tak, že se buď při nebo po škole přihlásí na brigádu jako opice na klikání podle testovacích scénářů - to jsou návody sepsané test analytiky, říkající přesně, kam se má kliknout, co se tam má napsat a co se má stát. Banky potřebují, aby jejich produkty fungovaly skutečně neomylně (jakmile jde o peníze, tak to musí být 99,99% správně, jakýkoliv omyl je sakra drahý a to přece nechtějí), takže si platí tým test analytiků, kteří sepíší, jak se daná věc má otestovat, a pak nechají ty testovací scénáře proklikat stem lidí. Od toho se pak spousta lidí “odpíchává” a jde dál.

Já osobně jsem začala jako “nejjuniornější” programátorka v jedné malé firmě, kde po třech měsících usoudili, že mám příliš velký talent na rozbíjení, a nabídli mi post testera. To je mimochodem taky extrémně důležitá vlastnost pro dobré testery. Určitá poťouchlost, nadšení, zvídavost a nutkání snažit se "rozbít" kód, které vás žene k nalezení co nejvíce chyb a "převezení" pánů programátorů.

OK, to je obsáhlejší, než jsem čekal.

Mám to scuknout? Ono je docela hodně, co k tomu říct...
...

Jednorožec L, kapitola 2

Žít v kouzelném lese není jen tak. Své o tom ví jednorožec Luka. Třeba když se žení takoví skřítci, to není žádná veselice.

I ta nejmenší skřítčí svatba je nezapomenutelnou událostí. Když Luka kolem jedné jenom prošel, jeden tvrdohlavý skřítek ho pak ještě čtvrt roku každé ráno budil pokřikem "to byla ale svatba, co?!"

Téhle svatby se navíc musel přímo zúčastnit, protože čtvrtá prateta nevěstiny osmé sestřenice z druhého kolene byla kamarádkou Lukovy maminky. Postával tedy na kraji mýtiny, snažil se působit nenápadně a na nikoho nešlápnout.

Bylo horko a dusno. Hovor skřítků, který neutichnul ani během obřadu, připomínal bzukot včel. Na Luku padala dřímota, až ho znenadání probral hlasitý zvuk zvonku. Poplašeně zamrkal a pak si všimnul drobné postavičky, co mu stála na čele a opírala se o jeho roh. Měla pruhovaný frak, vysoký cylidr, zlaté kapesní hodinky a hustý zrzavý knír. Už od pohledu to byl gentleskřítek.

"Nazdar bazar," řekl a vyprázdnil svou skleničku nektaru. "Tohle bylo tři sta třiatřicáté cinknutí! Co jiného je tady k drinknutí?"
...

Jednorožec L, kapitola 1

Žít v kouzelném lese není jen tak. Své o tom ví jednorožec Luka. Třeba hned každé ráno, když jde k potoku pít, musí řešit žáby.

Žab je hodně a jedna je protivnější než druhá. Je až škoda, že umějí mluvit, protože si jen na každého otevírají pusu. Také mají každý den jinou barvu. Potok je kvůli nim občas modrý, jindy červený nebo černý.

Jednou šel Luka k potoku, který už z dálky vypadal jako zasněžený. A především bylo ticho. Žáby zpravidla na Luku křičely, sotva zahlédly jeho bílou srst skrz stromy. Teď si každá hleděla svého, i když přišel přímo mezi ně a sklonil hlavu, aby se napil.

"Žáby," nevydržel to nakonec a zeptal se, "proč se mi dnes neposmíváte?"

"Proč bysme se posmívaly jiné žábě?" pohoršily se obojživelnice.

"Já ale nejsem žába!" zamračil se Luka, ale pohledem se ujistil, že má pořád kopyta, a ne plovací blány.

"Všechny žáby jsou bílé," odpověděly. "Ty jsi bílý. Proto jsi žába."

Ilustrace: Claire, 7. třída